Rozhovor a focení pro časopis Květy

A je to tady, pomyslela jsem si. Ani si neumíte představit mé nadšení, když jsem si otevřela email a tam našla novou zprávu od J. Bednářové z 29.3.: „Dobrý den, omlouvám se, že obtěžuji. Pro týdeník Květy chystáme rozsáhlejší materiál na téma „fenomén chleba“ věnovaný chlebu i vášni, která poslední dobou okolo jeho pečení vzniká. Měla byste chuť a čas přispět svým pohledem formou samostatného rozhovoru…?“

No můj nijaký tlak vyletěl nahoru jak raketa a já běžela říct tu šťastnou zprávu našemu tatínkovi. Samozřejmě jsem ochotně s rozhovorem souhlasila a Paní redaktorka mi nabídla jejich fotografa pro pořízení profesionálních snímků. Ten mi posléze volal a domluvili jsme si termín focení na 7.4. a začal šílený kolotoč příprav. Rozhovor jsem odevzdala o víkendu a paní redaktorka byla nadšená, otiskne ho bez úprav. Dostala jsem samozřejmě nějaké instrukce, co by se ode mně očekávalo, ale sázeli hlavně na mou kreativitu. Tak když Květy, tak to budou květy a když jsem z Lichnova, tak Štramberskou trúbu. Pro ty, kdo neznají náš region, Lichnov a Štramberk spolu sousedí a chodíme tam často pěšky na procházku. Navíc je to můj oblíbený motiv…

Všechno načrtnout, vyzkoušet, ať si člověk neudělá ostudu, do toho Velikonoce a další natáčení videí pro vás a tvorba nových velikonočních receptů, no veřte, já snad ani nespala. Když dostanu příležitost, jdu do ní s vervou, protože štěstí přeje připraveným a odvážným. Chleby jsem si chystala dva dopředu, ty zdobené malbou, a jeden kreativně nařezaný šel do trouby ono ráno v den focení.

Pan fotograf Jaroslav Jiřička hlásil příjezd do Lichnova na 12. hodinu. Ok, to stíhám, říkám si. Budíček v 6, děti ještě spí, tak jdu péct třetí chléb. Ale nějak se mi po noci v lednici nepozdával, říkala jsem si, no nic, buď se povede nebo také ne a přinejhorším budu mít na fotky jen dva chleby. No a povedl se a nepovedl se. Sice pěkně naskočil, ale z boku se mu vylilo těsto, protože byl nedokynutý, jak naschvál… Po upečení jsem vyplázlé těsto odřízla a tím vznikl dole pod chlebem takový malý podstavec a chléb krásně vynikl při focení na stole:) Prostě štěstí v neštěstí…

Bylo 10 hodin dopoledne, švagrová si přišla pro děti, aby se nám tu nepletly. Já tu pobíhala ještě ve špinavém tričku od mouky, rozcuchaná, nenamalovaná, nestíhám!!! Uklidit kuchyň, uklidit dětský pokoj, vyvenčit psy, rychle vysát a vytřít po batolecí snídani a vyklopit bábovku z formy jako pohoštění pro návštěvu. No jak naschvál se mi poprvé v životě přilepila ve formě a musela jsem ji doslova vydlabat z formy, takže jsem měla rozdrolené kusy hodící se akorát na krtkův dort, což byl můj první záchranný nápad, ale za 2 hodiny by asi neztuhnul krém, tak nic, zítra to poletí slepicím… Švagrová chytla záchvat smíchu nad mojí bábovkou a odvedla si děti k sobě domů.

Tak rychle makeup – to zvládám bravurně, vlasy – nedávám ani omylem. Jsem příšerná kadeřnice, prostě se neumím učesat. Tak můj drahý slíbil, že bude na telefonu a bude ochotně přijímat má selfíčka a radit, který účes je dobrý. Samozřejmě byl mimo signál… Tak dostal jedno selfíčko a já odpověď 3 hodiny po focení. Rychle vytřít a tu se objevil spásný nápad! Já mívám vždy nejlepší nápady při „odpočinkových činnostech“ jako je spánek nebo uklízení, to i po tmě hledám notýsek, kam si vše v záchvatu kreativity zapíšu, takto třeba vznikl i nápad na „Srdce z kvásku“. V noci, ve snu. Je půl dvanácté, to stíhám, zajedu do obchodu pro chlebíčky a zákusky. Tak rychle nasednout do oktávky a frčím. Ještě v obchodě už volal fotograf, že se blíží a že bude u nás snad ještě před polednem, no moje nervy, věřte mi, že jsem jela rychlostí blesku 😀 Dorazila jsem domů, odnesla krabici s jídlem do kuchyně a už jsem viděla přijíždět auto Vltava Labe media. Tak běžím na ulici a už ho vítám, takového příjemného staršího chlapíka s úsměvem od ucha k uchu a uvádím ho dovnitř domu i s celým profi vybavením.

Musím říct, že jsme si jako dva lidé ihned sedli, přirozeně. Oba vysmátí, v dobré náladě, dali jsme si kávu, po chlebíčku a zákusku. Pan Jiřička se divil, že jsem si dala práci s občerstvením, tak jsem se mu ze srandy svěřila s příběhem o bábovce a chtěl ji vidět. A dokonce se smíchem ochutnal, chutnala mu a dodal, že ty sražené jsou stejně nejlepší 😀 A pak najednou Pana Jiřičku osvítila kreativita a začal tvořit. Tamto pryč, tohle sem, odhrnout záclonu, zrovna je dobré světlo, slečno, podržte mi tu plachtu, to dobře odráží světlo. A ještě foto tady a tam, s kávou a bez. Se štětci u stolu jako portrét, ještě s chleby, pak s ošatkami. Pak jsme se přesunuli ke kuchyňské lince, kde tvořím a malovala jsem další chléb a u toho jsem byla zvěčněna a musím říci, že jsou to opravdu povedené fotografie, tohle bych doma sama nikdy nevyfotila. Najednou během hodinky bylo po všem. Kuchyň úplně vzhůru nohama a my sedíme u stolu a povídáme si o překladatelství, cestování, dětech a vnoučatech, o životě, o Praze a Valašsku. Měli jsme tolik společných témat a pan fotograf byl opravdu úžasný. Snažil se mě při focení rozesmát, protože jsem ze začátku byla trochu ztuhlá a povedlo se mu to báječně. Fotí často celebrity, tak mi o nich povídal a to mě rozesmálo, takže vznikly přirozené fotografie.

Na rozloučenou jsem mu dala podnos s koláčky, co jsem pekla den předem a flašku slivovice z Valašska, byl očividně rád a domluvili jsme se, že mi pošle nějaké jeho fotky na email asi o víkendu, nebo jak bude stíhat.

Jsem moc ráda, že jsem mohla tuto životní zkušennost prožít a potkat tak milého člověka. Focení mě bavilo, ale bylo to velmi vyčerpávající neustále pózovat.

Po focení jsem si šla ke švagrové vyzvednout děti, chvilku jsme si povídaly a na oplátku jsem si vzala domů její starší dcerku, ať se děti nemusí ještě loučit. Juniorek už byl unavený, tak jsem děti naskládala do velké postele, pustila jim pohádku a já se šla konečně najíst – dva chlebíčky a dva zákusky jsem nasprosťáka nastojáka u kuchyňské linky zládovala během minutky. Holky neusly, ale mimčo Domčo ano. Tak jsem si k němu „na chvilku“ lehla s telefonem v ruce, že se podívám, co nového ve světě. A za tu chvilku koukám, nade mnou stojí třetí holčička, mladší dcerka švagrové 🙂 Nooo, takže z chvilky se vyklubal spánek, ani nevím, že jsem usla. Koukám na hodinky a s hrůzou zjišťuji, že už je 17 hodin večer, chasníček stále spinká, všichni chtějí už večeři a já nemám co nabídnout, když jsem nevařila oběd. Tak nakonec si dětičky odhlasovaly párky, dám je vařit, chasníček se vzbudil. Přebalit, obléct, chystat párky, už je 17:30, pozor, začíná mi online Mastermind se Zuzkou, ano, stále se vzdělávám a investuji do seberozvoje, a mě tu nejde mikrofon, běhají tu čtyři děti a dva psi a tatínek se někde z práce loudá cestou… Konečně přišel, opravil mikrofon – rozuměj zapnul přes F4 :D, převzal si všechny děti a psi a morčata a šli večeřet a já měla volno až do sedmi hodin, kdy jsem si příjemně popovídala na různá témata a to holky v Master mindu ani nepoznaly, že jsem se právě vzbudila. Asi to zachránil ten čaj s rumem. Ten to vždycky všechno zachrání 🙂